Zámecký okruh

Podíváte-li se oknem na levé straně komnaty uvidíte, že okno vede do Velkého císařského dvora, který patří k Dětskému muzeu. V této části zámku se můžete dozvědět mnoho zajímavostí o všedním a každodenním životě u císařského dvora a také si můžete leccos sami vyzkoušet.

Tato místnost sloužila jako čekárna, v níž čekali na přijetí všichni, kdo byli ohlášeni na audienci u Františka Josefa. Císař udílel pravidelně dvakrát týdně audience. Kulečníkový stůl, který patřil již dědečkovi Františka Josefa, císaři Františkovi II./I., zde byl umístěn proto, aby se audienční hosté – především příslušníci armády – měli po dobu čekání čím zabavit. Na stěnách vidíte tři velké obrazy. Prostřední z nich zobrazuje první slavnostní udělování Řádu Marie Terezie v roce 1758. Tento řád, který založila sama panovnice, je nejstarší a nejvyšší vojenský řád Rakouska-Uherska udělovaný za nejvyšší vojenské zásluhy. Řád zanikl až po 1. světové válce. Obrazy vlevo a vpravo připomínají jubilejní oslavu 100 let od založení Řádu. František Josef uspořádal tehdy velkolepou večeři ve Velké galerii a recepci v zámeckém parku.

V tomto krásném pokoji přijímal František Josef své audienční hosty. Na audienci přicházeli prosebníci s různými žádostmi, vojáci, kteří chtěli vyjádřit svou vděčnost za udělené vyznamenání, nebo noví zaměstnanci u dvora, kteří se přišli císaři osobně představit. Císař byl schopen během jednoho dopoledne přijmout na sto osob. A navíc, jeho paměť byla fenomenální: nikdy nezapomněl jméno nebo tvář člověka, třebaže jej viděl jen jednou jedinkrát. Císař ukončoval audienci, která obvykle trvala několik minut, lehkým pokývnutím hlavy a slovy „velice mě těšilo“.

Na luxus a přepych, pokud jde o zařízení svých soukromých komnat, si císař nepotrpěl. Ke spokojenosti mu stačily obrazy s osobními potréty, rodinné fotografie a dárky od svých dětí a vnoučat.Na jednom z obou velkých portrétů je vyobrazen František Josef ve věku 33 let, na druhém pak jeho choť císařovna Alžběta, legendární postava rakouských dějin, do nichž vešla pod jménem Sisi.

Železná postel svědčí o veskrze sparťanském stylu života nejmocnějšího muže monarchie. Na tomto lůžku zemřel František Josef ve věku 86 let po neuvěřitelných 68 letech vlády. Stalo se tak v roce 1916 uprostřed válečné vřavy první světové války. Obraz na malířském stojanu zobrazuje císaře na smrtelném loži. František Josef byl během svého dlouhého života stíhán mnoha tvrdými ranami osudu: první dcera Sofie zemřela jako dvouleté batole, bratr Ferdinand Maximilián byl jako mexický císař popraven revolucionáři – odpůrci monarchie. Poté následovala tragická sebevražda jeho jediného syna Rudolfa a konečně vražda císařovny Alžběty, jež byla zavražděna italským anarchistou v Ženevě.

Západní terasový kabinet byl jakýmsi spojovníkem soukromého apartmá císařovny s pokoji císaře.

Toaletní pokoj sloužil výhradně k péči o císařovninu krásu. Alžběta byla považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby a také si toho byla patřičně vědoma. Péče o krásu a sportovní aktivity určovaly program císařovnina dne. 

V roce 1854 se František Josef oženil se svou sestřenicí Alžbětou, které tehdy ještě nebylo ani šestnáct let. Tato místnost byla u příležitosti jejich sňatku zařízena jako společná ložnice. František Josef zbožňoval svou ženu po celý život. Zda byla tato náklonnost ve stejné míře ze strany Alžběty opětována, raději nebudeme komentovat.

Bílé a zlaté obložení stěn, světlé tapety z hedvábí a nádherný nábytek v neorokokovém stylu zvýrazňovaly vznešenou atmosféru Alžbětina přijímacího pokoje. Hodiny na stolku před zrcadlem mají otočený ciferník tak, aby bylo možné vidět správný čas i v zrcadle.

Pastelové podobizny z 18. století si zasluhují mimořádnou pozornost. Jsou to podobizny dětí Marie Terezie, které pocházejí z dílen významných umělců, mezi jinými také od ženevského malíře Liotarda, kterého si Marie Terezie zvláště cenila. Na obraze, který visí vlevo od kamen, je zpodobněná nejmladší dcera Marie Terezie, Marie Antoinetta v loveckém kostýmu. V roce 1770 byla ve věku patnácti let provdána za pozdějšího francouzského krále Ludvíka šestnáctého. Měla tak být ukončena rivalita mezi Francií a habsburskou dynastií. Po Ludvíkově boku byla královnou až do pádu absolutistické monarchie za Velké francouzské revoluce. V roce 1793 byla Marie Antoinetta popravena gilotinou. Stalo se tak 9 měsíců po popravě Ludvíka.

Jídelní servis na tomto stole byl zapůjčen z „Císařské stříbrné komory“ z vídeňského Hofburgu, kde jsou vystaveny drahocenné jídelní soupravy a doplňky z porcelánu a stříbra. Můžete tam kromě jiného vidět například zlatý příbor Marie Terezie nebo osobní jídelní servis císařovny Alžběty.

Zde můžete nahlédnout do koupelny, která byla v roce 1917 zřízena pro poslední habsburskou císařovnu Zitu.

v Balkonovém pokoji uvidíte podobiznu Marie Terezie v modrých šatech jako uherskou královnu, dílo dvorního malíře Martina van Meytense.

Tyto komnaty jsou pojmenovány po malíři Josefu Rosovi, známém krajináři. První jeho obraz, který visí hned vlevo od dveří, zobrazuje hrad Habichtsburg (Jestřábí hrad) – později Habsburg – ve švýcarském kantonu Aargau. Jde o původní sídelní hrad rodu Habsburků, vystavěný počátkem 11. století. Můžete si zde také prohlédnout portrét Marie Terezie od dvorního malíře Martina van Meytense. Marie Terezie byla nadmíru energická žena. Po smrti svého otce se jí podařilo uhájit habsburské území v tak zvané Válce o rakouské dědictví proti polovině Evropy. Vládla pak pevnou rukou habsburským dědičným zemím jako rakouská arcivévodkyně a uherská a česká královna. Odmítla se nechat korunovat císařovnou, ačkoli její manžel František I. Štěpán byl korunován císařem Svaté říše římské. František I. se věnoval soukromým zálibám, k nimž patřily přírodní vědy a finanční záležitosti, vládní záležitosti přenechal své ženě.

Ve Velké galerii uprostřed zámku pořádala císařská rodina honosné plesy, recepce, galavečeře a další velkolepé podniky. Tento sál je dlouhý přes čtyřicet metrů a široký téměř deset metrů. Jeho rozměry tak byly ideální pro reprezentační účely. Krásná křišťálová zrcadla, pozlacené štukové dekorace a nástropní fresky představovaly vrcholné umění rokokové architektury.

Malá galerie leží na straně zámku otočené do zahrady. Slavily se v ní narozeniny a jmeniny a je z ní nádherný výhled do zámecké zahrady, jíž vévodí na protějším svahu architektonická perla Glorieta, která byla postavena ještě za dob Marie Terezie. Při poslední rekonstrukci Malé galerie jí byla navrácena její bývalá oslnivě bílá krása z 19. století.

Karuselový sál byl pojmenován po levém z obou velkých obrazů. Vidíme na něm dámský karusel, který uspořádala Marie Terezie v roce 1743 v zimní jízdárně Hofburgu u příležitosti oslav znovuzískání Prahy ve Válce o rakouské dědictví.

V Ceremoniálním sále se konaly za časů Marie Terezie malé rodinné formální slavnosti u příležitosti křtin nebo také svateb. Na obrazech, které krášlí tento sál, jsou zachyceny oslavy sňatku Josefa, nejstaršího syna a následníka trůnu Marie Terezie, s burbonskou princeznou Izabelou Parmskou. Mezi obrazy tohoto cyklu můžete vidět i pravděpodobně nejznámější podobiznu císařovny, která je zde zpodobněna v celé své majestátní vznešenosti „první dámy Evropy“ v drahocenných šatech z brabantské paličkované krajky. 

Tento pokoj sloužil v 19. Století jako zasedací místnost. Zde je vidět slavnostní tabule pro nejvyšší vojenské a soudní úředníky, kteří jedí, ale bez přítomnosti císaře, jak to bylo obvyklé v době Františka Josefa. Název místnosti je odvozen z obrazových prvků v místnosti. Stěny zdobí četné portréty jezdeckých koní z královských stájí a pocházejí z doby císařovny vdovy Wilhelmine Amalie. Tyto obrazy jsou nejstarším zařízením v zámku.

Salon „Vieux-Laque“ – pojmenovaný podle staré techniky čínských a japonských laků – byl Marií Terezií po náhlé a neočekávané smrti jejího milovaného manžela Františka Štěpána v roce 1765 změněn ve vzpomínkovou místnost. Černé lakované tabulky, pocházející z Pekingu, byly zasazeny do obložení z ořechového dřeva a opatřeny pozlacenými rámy. Marie Terezie již nikdy od této události neodložila vdovský smutek a až do své vlastní smrti chodila v černém. V modlitební knížce císařovny byl po jejím skonu nalezen lístek s osobními poznámkami, z nichž jasně vyplývá, jakou povahu měl vzájemný vztah obou manželů. Dokonce na něm zaznamenala i počet společně strávených hodin.

Když Napoleon v letech 1805 a 1809 obsadil Vídeň, zvolil si Schönbrunn jako svou rezidenci. Během této doby užíval pravděpodobně tuto místnost jako svou ložnici. Sňatkem Napoleona Bonaparta s Marií Louisou, dcerou císaře Františka II./I. (vnuk Marie Terezie) v roce 1810 měl být zpečetěn mír mezi oběma panovníky. Po porážce a následném svržení Napoleona se Marie Louisa vrátila se svým synem na přechodnou dobu zpátky k vídeňskému dvoru. Na základě jednání Vídeňského kongresu v letech 1814 a 1815 – bylo to setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv – získala nakonec parmské vévodství, ovšem pod podmínkou, že zanechá svého syna vévodu z Reichstadtu ve Vídni. Malý “princ Frantík”, jak se mu u dvora přezdívalo, měl totiž na přání evropských mocností jako syn Napoleona vyrůstat pod ochranou svého dědečka u vídeňského dvora, současně však stranou veškerého politického dění. Jako všichni mužští příslušníci habsburské dynastie se i on – tak, jak to odpovídalo rodinné tradici – vyučil občanskému povolání.

Na obraze před vámi jej vidíte jako malého zahradníka. Zemřel však již v roce 1832 ve věku 21 let na následky tuberkulózy. Posmrtná maska znázorňuje Napoleona Františka na smrtelném loži.

Nyní stojíte v jedné z nejdrahocennějších místností zámku, v takzvaném Milionovém kabinetu. Své příznačné jméno získal díky nesmírně krásnému obložení stěn z velmi vzácného druhu růžového dřeva, do něhož jsou zapuštěny indo-perské miniatury. Miniatury zobrazují scény ze soukromého a dvorského života Velkých Mogulů 16. a 17. století – jak se říkalo muslimským panovníkům, kteří dlouhá staletí vládli v Indii. Členové císařské rodiny je rozstříhali a na způsob koláže je seskládali do nových obrazců. Na obou stranách místnosti jsou umístěna křišťálová zrcadla, která se vzájemně reflektují a vyvolávají tak iluzi nekonečného prostoru.

Pracovní pokoj arcivévodkyně Sofie tvořil součást soukromého apartmá rodičů Františka Josefa, arcivévody Františka Karla a arcivévodkyně Sofie, kteří zde v 19. století pobývali. Ctižádostivá Sofie sledovala velmi energicky a důsledně svůj cíl, který spočíval v tom, zajistit habsburský trůn pro svého syna. Byla však také nejdůležitější poradkyní v politických záležitostech habsburské monarchie. Její současníci ji označovali za „jediného muže u vídeňského dvora“. K císařovně Alžbětě, své snaše a neteři zároveň, se chovala vždy s odstupem a mezi oběma ženami panovalo napjaté ovzduší. Tímto se Sofie zasloužila o to, že se Sisi nikdy necítila u vídeňského dvora dobře. Alžběta si často stěžovala na to, že je svou tchýní neustále kontrolována a poučována.

Východní terasový kabinet, který je od roku 1775 také nazýván jako květinový kabinet, protože jsou jeho stěny natřené s girlandami květin. Pokoj je vybaven pozoruhodnými nástropními malbami. Namaloval je kolem roku 1770 Johann Zagelmann.

Tato místnost stejně jako přilehlý salon byly v 19. století obývány arcivévodou Františkem Karlem, otcem císaře Františka Josefa. Obrazy nás opět přenesou zpět do časů panování Marie Terezie. Slavný rodinný portrét od neméně slavného malíře Martina von Meytense zobrazuje císaře Františka Štěpána a Marii Terezii obklopené houfem dětí. Císařský pár měl 16 dětí – jedenáct dcer a pět synů, z nichž se jen jedenáct dožilo dospělého věku. Na obraze chybějí dvě později narozené a tři již zemřelé děti.

Habsburkové milovali hony – nejinak i rodiče Marie Terezie, Karel šestý a jeho choť Alžběta Kristýna, které vidíte v loveckém úboru na obrazech na levé straně místnosti. Mezi nimi visí obraz s portrétem Františka Štěpána – pozdějším manželem Marie Terezie – v chlapeckém věku. Také František Josef se nadšeně oddával lovecké vášni a často organizoval hony. Lovecký pokoj má připomínat původní funkci schönbrunnského zámku. Vpravo vedle dveří vidíte obraz, na němž je v pozadí vidět zámek tak, jak jej vybudoval Fischer z Erlachu – tedy v podobě loveckého zámečku.